Můj účet
Přihlášení
Můj účet
Lucie Havlíčková patří mezi nejvýraznější talenty českého tenisu posledních let. V roce 2022 se stala juniorskou světovou jedničkou a z Roland-Garros si odvezla titul ve dvouhře i čtyřhře. Její kariéra ale nebyla jen o úspěších a trofejích. Za výsledky se skrýval obrovský tlak, postupná ztráta radosti ze sportu a momenty, kdy si musela přiznat, že už dál nemůže pokračovat stejným způsobem.
V podcastu Fitness007 ji vyzpovídali Petr Havlíček a Jiří Vacek – nejen o tenisové cestě, ale i o tématech, o kterých se ve vrcholovém sportu stále mluví málo. Lucka otevřeně popisuje první varovné signály vyhoření, tlak okolí i okamžik, kdy si řekla „dost“. Pokud vás zajímá celý příběh včetně detailů a emocí, určitě si pusťte celý podcast, který jde mnohem víc do hloubky. Níže najdete výběr těch nejzajímavějších momentů ve formě krátkého rozhovoru.
Začala jsem opravdu hodně brzy, myslím kolem tří let. Tenis byl od začátku něco, co mě provázelo každý den. Dělala jsem i jiné sporty – plavání, gymnastiku nebo basket – ale vždycky to bylo spíš doplněk k tenisu. Jako malá jsem to vnímala hlavně jako zábavu, chodila jsem si pinkat o zeď a byla jsem ráda na kurtu. Postupně se ale všechno začalo točit jen kolem výkonu a výsledků a já jsem si ani nevšimla, kdy se z toho koníčku stala povinnost.
Věděla jsem, že talent mám, protože jsem viděla, že některé věci mi jdou přirozeně. Zároveň jsem ale měla pocit, že ostatní ve mně vidí víc, než jsem sama cítila. Často jsem slyšela, co všechno můžu dokázat, ale uvnitř jsem si nebyla jistá, jestli to opravdu zvládnu. Postupně jsem měla pocit, že už nejsem jen Lucka, ale spíš projekt, na který se upínají očekávání. A to je hodně těžké, protože začneš ztrácet kontakt sama se sebou.
Na jednu stranu to byl splněný sen, ale na druhou stranu se tím úplně změnilo všechno kolem mě. Najednou se moje hodnota začala víc a víc měřit podle výsledků. Už to nebylo o tom, jak se cítím nebo co potřebuju, ale o tom, jestli vyhrávám. Pamatuju si, že jsem před zápasy cítila obrovský tlak, bušení srdce, nevolnost a stres, ale nikdo to moc neřešil, protože navenek to pořád vypadalo, že všechno funguje.
V jednu chvíli jsem si začala uvědomovat, že mě lidi vnímají hlavně jako tenistku, ne jako člověka, a to pro mě bylo hrozně náročné.
Myslím si, že se hodně řeší výkon a výsledky, ale méně to, jak se sportovec opravdu cítí. Když už se mluví o psychologii, tak často jen ve chvíli, kdy se to začne projevovat na výkonu – třeba když někdo nezvládá koncovky nebo se na kurtu vzteká. Ale málokdo se ptá dopředu, jestli je člověk v pohodě. A zároveň si to dlouho nechceš přiznat ani sama sobě, protože máš pocit, že jakmile řekneš „mám problém“, ztrácíš hodnotu.
Ano, začalo to jedním momentem na turnaji, kdy jsem se úplně zhroutila. Seděla jsem u stolu a najednou se mi udělalo hrozně špatně – třásla jsem se, bylo mi na zvracení a nedokázala jsem nic dělat. To byl první moment, kdy mi došlo, že něco není v pořádku. Postupně se ty stavy zhoršovaly, začala jsem nenávidět tréninky i zápasy a všechno pro mě bylo strašně těžké.
Pak přišel turnaj, kde jsem po zápase trenérovi řekla, že jedeme domů a že už tenis hrát nechci. V té době jsem už věděla, že kdybych pokračovala ve stejném nastavení, mohlo by to dopadnout hodně špatně...
Bylo to hodně těžké, protože jsem to dlouho odkládala. Měla jsem zkušenosti, kdy jsem měla pocit, že mě lidi neposlouchají nebo mě soudí, takže jsem se uzavřela. Nakonec jsem našla psycholožku, u které jsem cítila, že mě opravdu vnímá a že ji zajímám já jako člověk, ne jen jako sportovec. Šly jsme úplně od začátku – od dětství, přes různé situace až po současnost. Nebylo to jednoduché, ale věděla jsem, že to potřebuju, abych se cítila líp.
Nejvíc mi pomohla úplná změna prostředí. Pracovala jsem třeba ve Starbucksu a najednou jsem byla mezi lidmi, bez tlaku, bez soutěžení. Měla jsem kolektiv, smála jsem se a žila normální život. Až v momentě, kdy jsem se cítila stabilněji, jsem začala přemýšlet, jestli se k tenisu vrátím. Už to nebylo o tom, že musím něco dokazovat, ale spíš o tom, že to chci zkusit jinak – víc pro sebe.
Je to hrozně těžké, protože je to hlavně vnitřní boj. Ale myslím si, že už ve chvíli, kdy si to člověk přizná sám sobě, se mu trochu uleví. Nemusí to hned říkat celému světu, někdy stačí najít si jednoho člověka, kterému věří a kterému to řekne. Už jen to, že to vysloví nahlas, může hodně pomoct. A ideálně je dobré svěřit se někomu, kdo tomu rozumí a dokáže pomoct, aby se nestalo, že se člověk otevře někomu, kdo ho odsoudí nebo jeho pocity zlehčí. Nejdůležitější je dobře si vybrat, komu to říct, a nebát se udělat ten první krok.
Fotografie: Michal Sváček, Pavel Lebeda
Mohlo by vás zajímat:
Kdy fitness přestává být zdravé: 6 varovných signálů, že vám víc bere, než dáváFitness má zlepšovat život, ne ho ovládat. Přesto se často stává, že se z pohybu, jídla a režimu nenápadně stane zdroj tlaku, únavy a nespokojenosti. Jak poznat, kdy už fitness přestává být zdravé a začíná vám víc brát než dávat? V článku se podíváme na 6 varovných signálů, které byste neměli přehlížet.
Hydratace během vytrvalostního výkonu. Proč je důležitá?Hydratace organismu představuje zásadní faktor, který by měli vytrvalostní sportovci řešit v rámci své výživy, protože i pokles vody v těle může dramaticky ovlivnit výkon.
Sleduj nás: 
